Matka už dost ustoupila aneb jak je to s rozhodováním o svěření do péče a určení výživného?

„Matka už dost ustoupila.“ To je věta, kterou pronesla advokátka „protistrany“ v závěru soudního řízení. Věta, kterou dosud slyším. Jedno z mnoha řízení, které dnes a denně rozhodují o tom, komu z rodičů bude dítě (děti) svěřeno a jak se druhý rodič bude podílet na jeho výchově. A přiznejme si, že v neposlední řadě i rozhodnutí o tom, kolik bude ten druhý rodič platit na výživném. V tomto případě to v podstatě dobře dopadlo pro oba rodiče i pro jejich syna. Počáteční emoce se podařilo zvládnout a odcházeli jsme s pocitem, že to je dobrý základ pro další život všech zúčastněných.

Ovšem té věty se stále nemůžu zbavit. Jak dojde k tomu, že jeden z rodičů má pocit, že když bude dítě s tím druhým, tak že mu vlastně ustupuje? V daném případě matka chtěla syna do své péče a otci ho „půjčovat“ na část víkendu. Výsledkem jsou nakonec všechny víkendy s otcem (až do pondělního odvedení do školy), k tomu pátky a ještě i nějaký ten čtvrtek. Dohoda byla i o prázdninách a Vánocích a konci roku. Relativní spokojenost. Přesto ten pocit, že matka ustoupila, když bude dítě víc i s otcem. A co pohled otce? Ten neustupuje ze své představy být se synem a mamince ho „půjčovat“ na víkendy? Ten „konflikt“ matka x otec, prosím, berte jen jako příklad. V praxi to občas bývá i naopak a tou ustupující stranou je otec.

V době, kdy jsem čekala mladšího syna, jsem se přihlásila na jeden „maminkovský server“. Už tehdy jsem nechápala diskuse typu „Myslíte, že mu (rozuměj otci) mám dát dítě na víkend?“ Nechápala jsem. Často totiž tím důvodem pro „nepůjčení“ byla z mého pohledu banalita, jako že co když si dítě nebude s otcem 2x denně mýt zuby, když budou spát pod stanem. Stejně tak dodnes nechápu, když jeden z rodičů (ano, většinou to je tatínek) pronese:

„DNES NEMŮŽU, HLÍDÁM DĚTI.“

Jako že hlídá své vlastní děti? 🙂

Soudních řízení o svěření dítěte do péče jsem za svoji praxi absolvovala pár desítek. Není to má hlavní specializace a zcela upřímně přiznávám, že mám omezenou kapacitu pro tyto případy, protože ač si stokrát můžu říkat, že to je „jen má práce a emoce si nepřipouštím“, tak mě každý případ vtáhne a ovlivní. Přesto i těch pár desítek případů jistou vypovídací hodnotu má.

V absolutní většině případů bylo dítě svěřeno do péče matky (zpravidla s plným souhlasem otce). V několika případech do péče střídavé. V žádném případě do péče společné. Kupodivu tu žádný z mých klientů nepožadoval. A v tom mém jediném, osobním, případě nebyl úplně nakloněn OSPOD (neboli orgán sociální právní ochrany dětí, který v řízení ze zákona dítě zastupuje a v praxi jde o pracovníky specializovaného útvaru obecního/městského úřadu, do jehož obvodu dítě podle svého bydliště spadá).

Asi bych se neměla podivovat, ale vlastně mě dosud dostává i samotný fakt, že jsou tu dva dospělí, pak jedno dítě (nebo víc dětí), vztahy, rodina a najednou nová situace a stát (soud) „svěřuje dítě do péče“.  Nepřijde vám divné, kam se to dítě z rodiny vytratí, že ho pak stát musí jednomu z rodičů znovu svěřovat? Nová situace, kdy se dítě může stát rukojmím a nástrojem toho z rodičů, komu je shora svěřeno. Něco se mi nelíbí, v něčem mi nevyhovíš? OK, já ti nepůjčím dítě…. V praxi bohužel nikoli výjimečná situace.

A to „nepodstatné“ výživné? Už jsme si zvykli, že ten z rodičů, komu dítě shora nebylo svěřeno, platí k rukám toho druhého výživné. Anebo neplatí a kašle na dítě. To je bez diskuze špatně.

Je to ovšem tak černobílé? Jeden se stará, druhý platí? Bývá zvykem, že platící rodič platí jakousi „maximální“ částku druhému rodiči. Jaksi se pak neřeší, že už mu třeba nezbyde moc peněz na to, aby pak mohl sám dítěti kupovat další věci, zážitky a mohl zažít i tu bezprostřední (ano, čistě materiální) radost dítěte při koupi nebo předání nového kola, bruslí, oblečení atd. Stejně tak se moc neřeší, že by rodič – příjemce měl rodiči – platiči aspoň z části doložit, že placené peníze použil pro dítě a ne pro svoji potřebu. Že by i toto byl důvod občasné nevůle „povinného“ rodiče platit bez dalšího výživné v částce navrhované druhým rodičem?

Tato úvaha rozhodně nemá zlehčovat případy, kdy jeden z rodičů nechá toho druhého se o vše postarat a nepodílí se ani na péči ani na financování potřeb dítěte. Zajímá mě váš pohled na věc, vaše zkušenosti. Podělte se do komentářů. 🙂